Představení účastníků MS - Kostarika

Čeká je těžká skupina s Anglií, Uruguají a Itálií, musí se obejít bez několika zraněných klíčových hráčů, a přesto Kostarický národní tým odmítá plnit roli otloukánka skupiny D. S pragmatickým a zodpovědným přístupem jsou kostaričtí pod vedením přísného kouče Pinta připraveni frustrovat své favorizované soupeře a udeřit z rychlých brejků.

Historie

Kostarika patří k tradičním a úspěšným zemím ze střední Ameriky. V padesátých a šedesátých letech se v zóně CONCACAF při kvalifikacích na MS pravidelně umisťovali druzí za hegemonem z Mexika, a tak jim světové šampionáty unikaly. Co se nedařilo na globální úrovni, vynahradili si Los Ticos alespoň na té domácí. Dvě vítězství na mistrovství CONCACAF z let 1963 a 1969 však byly na dlouhou dobu to jediné, z čeho se mohli Kostaričané radovat.

Následná vlna vzestupu tehdejších fotbalových trpaslíků jako Honduras, Trinidad a Tobago, Guatemala či Salvador znamenala čím dál těžší konkurenci a Kostarika při kvalifikacích na MS pravidelně končila již v první kvalifikační skupině. Průlom přišel až na přelomu osmdesátých a devadesátých let, kdy se Los Ticos znovu podařilo ovládnout mistrovství CONCACAF a poprvé v historii kvalifikovat na světový šampionát, pořádaný Itálií. A hned z toho byl dokonce postup mezi nejlepších šestnáct! Po výhrách nad Skotskem a Švédskem se Kostaričané probili spolu s Brazílií dále a padli až v osmifinále s Československem, jež díky hattricku Tomáše Skuhravého a jednomu zásahu Luboše Kubíka ovládlo zápas jasně 4:1.

Další dvě kvalifikační fáze na MS Kostaričanům znovu proklouzly mezi prsty, vše si ovšem vynahradili v následujících letech. Úspěšné postupy jak na mistrovství v Japonsku a Koreji, tak v roce 2006 na šampionát pořádaný Německem znovu potvrdily, že kostarický fotbal není radno zatracovat. Jižní Afrika sice Los Ticos opět minula, ale k účasti na brazilském fotbalovém svátku si nemohli nechat ujít a po skvělé kvalifikaci si tak zahrají mistrovství světa počtvrté v historii.

Kvalifikace

Cesta La Sele (zkratka La Selección, tedy národního výběru) na brazilský šampionát vypadala nejistá pouze ze začátku. V semifinálové skupině totiž Kostarika dostala ke Guyaně a Salvadoru také Mexiko, které ji v obou vzájemných střetnutích přehrálo, a tak si Los Ticos nemohli dovolit jediné zaváhání navíc. O všem rozhodla těsná výhra 1:0 nad Salvadorem a postup do závěrečné kvalifikační fáze se stal skutečností.

V šestičlenné finální skupině se Kostarika výsledkově našla hlavně v domácím prostředí. Její moderní Estadio Nacional v hlavním městě San José ani jedinkrát nepoznal chuť porážky ani remízy. Právě na pěti domácích vítězstvích postavili svěřenci trenéra Pinta svůj úspěch a ani zisk pouhých dvou bodů z venkovních zápasů na jejich suverénním postupu z druhého místa nemohl nic změnit. Jasně nejlepším hráčem kostarické kvalifikace byl kanonýr Álvaro Saborío s osmi brankami a pěti asistencemi.

Na koho se zaměřit: Joel Campbell (Olympiacos FC)

V této části článku se mělo hovořit právě o dvaatřicetiletém Saboríovi, jenž jednoznačně táhnul kostarickou ofenzivu skrze celou kvalifikaci. Po několika krátkých nástupech na hřiště během MS 2006 v Německu mu však druhé vystoupení na světovém fotbalovém jevišti umožněno nebylo. Pouhý den předtím, než Kostarika měla odcestovat na závěrečné soustředění, totiž Saborío při ranním výklusu ucítil bolest v pravém nártu. Diagnóza byla krutá - zlomená pátá nártní kost, tříměsíční absence a konec naději nejlepšího útočníka amerického Real Salt Lake v klubové historii na jakoukoli účast v Brazílii.

Tíha odpovědnosti se tak přesouvá na Joela Campbella, hráče o víc jak dekádu mladšího než Saborío. Tomuto jednadvacetiletému útočníkovi Arsenalu však sebevědomí odjakživa nechybí. Už když v březnu 2011 vybíral kouč kostarického národního týmu Ricardo La Volpe hráče k přátelským zápasům proti Číně a Argentině, nenásledoval Joel Campbell své stejně staré přátele z reprezentační dvacítky, kteří si šli vyzvednout lístky na stadion. Na otázku spoluhráče, zda chce jít s nimi, tehdy osmnáctiletý Campbell odpověděl: "Chci jít, a taky že půjdu, ale jako hráč." Co si zamanul, to se také stalo, La Volpe jej 18. března do A týmu opravdu nominoval.

Už jen tento příklad naznačuje, jak velkou Campbellovou předností je jeho mentalita. A nejde jen o mladickou nafoukanost, jak vysvětluje jeho otec Humberto. "Vždy jsem si stál za tím, že úspěch jde ruku v ruce s přinášením obětí. Stejně tak je důležité myslet na vítězství. Učíme jej vytyčit si krátké, střednědobé i dlouhodobé cíle."

Jako člen fotbalové rodiny neměl Joel k míči daleko odmalička. Zároveň se však pod otcovým drobnohledem naučil i hodnotám jako disciplína, oddanost a rodině. Jeho oblíbené gesto při oslavě gólu je zasalutování, které je určeno jeho bratrancům doma v Kostarice. Kouč Olympiakosu Pireus, kde Campbell strávil poslední sezonu na hostování, si mladého útočníka tomu adekvátně pochvaloval: "Když pracujete s hráčem jako on, všimnete si hned jeho způsobilosti a chutě do tréninku."

Dalšími pilíři Joelovy úspěšně se rozvíjející kariéry jsou přítelkyně María Fernanda Cascante, jež svého jednadvacetiletého partnera doprovázela na všech třech jeho hostováních po Evropě (Lorient ve Francii, Real Betis ve Španělsku a naposledy Olympiakos v Řecku), a také Bůh. Joelova matka Roxana médiím odtajnila, že její syn si před každým zápasem čte Žalm 27. Tuto aktivitu mu dříve sama doporučila, nyní je to nedílná součást přípravy k tomu, aby Campbell měl při zápasech plnou víru v sebe sama.

Všichni trenéři, kteří mladého tahouna kostarické reprezentace měli možnost vést, Campbella popisují jako kompletního hráče do ofenzivy. Má skvělou rychlost, výbušnost a schopnost přecházet přes protivníky v soubojích jeden na jednoho. K tomu dostal do vínku i kvalitní zakončení, které s trochou zasnění dovede vyvolat vzpomínky na legendárního útočníka jeho současného klubu Thierryho Henryho. Pořád je to však mladíček, který si před mistrovstvím koupil rovnou stovku balíčků nálepek účastníků brazilského šampionátu a byl rozhořčen, že se ani na jednom z pěti set obrázků nenašel.

Koneckonců i Ricardo La Volpe byl mladým Campbellem přímo okouzlen. "Popravdě, dneska má cenu tak dva tři miliony euro, úplně jednoduše. Bude třeba s ním nadále pracovat, je to hráč s velkou budoucností. Kdybych měl peníze, sám si jej koupím," zažertoval La Volpe v roce 2011. Jeho prohlášení podle všeho neuniklo Arsènu Wengerovi, jenž o půl roku později devatenáctiletou hvězdičku vykoupil z Deportiva Saprissa, předního klubu kostarické ligy. Joel však tehdy neobdržel pracovní povolení, a tak nezbylo nic jiného než hostovat v jiných evropských zemích.

Sezonu 2011/2012 strávil Campbell ve francouzském Lorientu, rok nato v sevillském Realu Betis. Tam pod vedením Pepeho Mela dostal možnost pořádně vytrénovat i svou někdejší slabinu, obrannou činnost. Hra plná nátlaku a dřiny za cílem získat míč zpět do držení se Campbellovi dostalo pod kůži, což dokázal plně zúročit letos v dresu Olympiakosu. Dobře se o tom přesvědčil tápající Manchester United, stejně jako o Campbellově schopnosti v zakončení. Za jeho gól v prvním osmifinále Ligy mistrů by se nemusel stydět ani Wayne Rooney, jehož Anglie si jistě dá na Campbella ve vzájemném zápase pořádný pozor.

Právě suverénní překonání Davida De Gey ukázalo, jak velký pokrok Joel Campbell od svého příchodu do Evropy učinil. Stále má teprve jednadvacet let, a přestože se spekuluje o možných velkých letních posilách do kádru Gunners, nemuselo by být žádné velké překvapení, kdyby se kostarická devítka prosadila od příští sezony i v červenobílém dresu na severu Londýna.

Trenér: Jorge Luis Pinto

Tento jednašedesátiletý Kolumbijec toho již zažil ve své kariéře mnoho, a přesto je letošní postup s Kostarikou na mistrovství světa jeho největším úspěchem. "Fotbal je můj život, má vášeň, má práce i mé rozptýlení," dává Pinto najevo svou dennodenní oddanost, která začala v roce 1984 v pozici trenéra kolumbijského Club Millonarios. A právě na oslavu své dlouhé třicetileté kariéry si Pinto splní svůj největší sen: vést národní tým na mistrovství světa. Kulisy kolébky fotbalu v Brazílii jsou jen třešničkou na dortu. "Celou dobu usiluju o to, abych se dostal na "Mundial", a nyní jsem to konečně dokázal. Můj vyhraný celoživotní boj je víc než jen radost, beru to jako ocenění mé práce, mé snahy a oddanosti k fotbalu. Už dříve jsem zažil neúspěchy jak s Kostarikou, tak Kolumbií, ale věděl jsem, že štěstí se jednou přikloní na mou stranu a přinese mi tento úspěch," pokračuje jednašedesátiletý stratég, který si zakládá na tvrdé disciplíně a taktické svázanosti.

Pintovy trenérské základy se začaly rozvíjet v rodné Kolumbii, odkud se později posunul do Brazílie studovat nové techniky a koncepty tohoto populárního sportu, který fascinuje stamiliony lidí po celém světě. Pouť za nabráním všemožných zkušeností jej zavála dokonce až do Německa. "Objel jsem celý fotbalový svět, od jižní Ameriky až po Evropu, pracoval jsem s velkými trenéry své doby, chybí mi snad jen přímé zkušenosti s Mourinhem a Guardiolou." Jak to tak u latinskoamerických koučů bývá, takřka nikdy se nikde neohřejí dlouho. Tento zvyk se týká i jednašedesátiletého Pinta, jenž za svou bohatou kariéru trénoval celkem dvanáct týmů a dvě reprezentace. Nejdelší časový úsek, tři roky, strávil v kolumbijském Unión Magdalena, úspěchy však sbíral jinde. V rodné Kolumbii přinesl jediný titul v historii klubu Cucúta Deportivo, ve Venezuele obdobně během krátkého působení ovládl tamní ligu s Deportivem Táchira, a hned trojnásobný úspěch měl v lize kostarické s Alajuelense v letech 2002-2003, kdy dvakrát vyhrál úvodní Aperturu, mezi níž vložil i prvenství v Clausuře.

Nebylo tak překvapením, že si o rok později vysloužil angažmá i u kostarického národního týmu. Na své klubové úspěchy však Pinto nenavázal a skončil u Los Ticos již během kvalifikace. Obdobně dopadlo i jeho působení na lavičce kolumbijské reprezentace, kde v kvalifikaci sice získal hned deset bodů z úvodních šestnácti možných, ovšem následný výsledkový propad znamenal pro Kolumbii až sedmé místo a další nepovedenou kampaň.

"Základem mé trenérské práce spočívá v metodologii. V tomto ohledu si beru příklad z Mourinha, jenž názorně ukazuje, z jak velké části je fotbal právě o správné metodologii, herním konceptu a strategii. Samozřejmě stejně jako celý svět i fotbal podléhá určitému vývoji, počítačovým technologiím, kterým je nutné se přizpůsobit," snaží se Pinto držet krok. A zdá se, že se mu to úspěšně daří.

Nikdy v historii kostarického národního týmu se nestalo, že by jeden a ten samý kouč figuroval na jeho lavičce jak na začátku, tak na konci kvalifikačního procesu na mistrovství světa. Až do chvíle, kdy v roce 2011 obsadil tento post Jorge Luis Pinto. Jeho tvrdá ruka, která podle jeho kritiků až příliš takticky svazuje hráče, zafungovala skvěle. Kostarika v únoru 2013 vyhrála Středoamerický pohár a poté postoupila do Brazílie z druhého místa za suverénními USA.

"Od svých týmů vyžaduji, aby hrály nátlakový fotbal, s míčem u nohy, agresivní a vyvážený ve všech směrech," tvrdí Pinto. S Kostarikou však přece jen od vyváženosti musí poněkud ustoupit. Jeho taktické rozestavení 5-4-1 nevěstí pro favorizované soupeře ve skupině nic dobrého, čeká je mohutné dobývání kostarického týmu, který bude trpělivě čekat na svou šanci. Ve chvíli, kdy se tak stane, se rozestavení dramaticky změní na 3-4-3 či 4-3-3, kdy se dopředu vysune pouze jeden z krajních beků. Kdoví, s čím dalším kolumbijský matador ještě vyrukuje, Kostariku pod jeho vedením je každopádně neradno podceňovat.

Přednosti

Chloubou Los Ticos je propracovaná defenziva. Z celé kvalifikační skupiny inkasovali nejméně branek a téhož budou chtít docílit i v Brazílii. Pintova taktika s pěticí obránců, kdy se ani krajní beci nijak zvlášť nehrnou kupředu, a dvojicí zatažených záložníků před nimi, by měla bránit ve skórování i nabušeným ofenzivám Anglie, Itálie a Uruguaje. A když už obě defenzivní linie selžou, pořád je tam ta třetí - brankář Keylor Navas. Nikdo z pěti předních evropských lig neudělal více zákroků než gólman španělského Levante a jen pět jeho brankářských kolegů dokázalo nasbírat více čistých kont. S více než 80% úspěšností zákroků bude Navas noční můrou všech kostarických soupeřů.

Zvláště v tak silné konkurenci se navíc od Kostariky nečeká nic jiného než tři porážky a rychlý odjezd domů, i tato absence tlaku by tak měla sloužit v její prospěch. K tomu Los Ticos nechybí motivace dokázat, že nejsou jen do počtu a chtějí si na světovém poli udělat dobré jméno.

Hodně bude záležet na výkonech kapitána Bryana Ruize, jenž od Pinta dostal volnou roli záložníka, který pravidelně pendluje mezi obrannou a ofenzivní činností a měl by to být hlavně on, kdo dokáže dostat Joela Campbella do hry.

Dalším faktorem, který by měl hrát v kostarický prospěch, je brazilské klima. "Krásné, úžasné vedro," pochvaloval si během přípravy trenér Pinto. Jejich zápasy s Anglií i Itálií se budou hrát jen hodinu po poledni tamního času a očekávané teploty se pohybují na hranici třiceti stupňů. K tomu si přidejte všudypřítomnou vlhkost vzduchu, která člověku nedopřeje pořádného nádechu ani bez vysoké fyzické zátěže, a rázem by tak kostarická přirozená aklimatizace na tyto podmínky mohla v závěrech zápasů hrát prim.

Slabiny

Většina negativ, které Kostariku v pouti za brazilským úspěchem provázejí, již byla zmíněna výše. Náročná skupina s třemi zeměmi, které již MS v minulosti vyhrály. Zranění Álvara Saboría a také Bryana Ovieda, levého beka Evertonu, jsou těžkosti, s nimiž se budou Pintovi svěřenci stěží vyrovnávat.

Poněkud bizarní nepříjemnost se navíc Kostarice přihodila v nedávném přípravném utkání proti Japonsku. Zatímco Japonci po půlhodině hry vypadali jako ze žurnálu, kostaričtí reprezentanti nevěřícně sledovali, jak jejich dresy těžknou prolitým potem. Po konečné prohře 1:3 pak jízliví fanoušci vtipkovali, že jedinou soutěž, kterou by Kostarika v Brazílii mohla vyhrát, by byla Miss mokré tričko.

Předpokládaná sestava:

Navas - Gamboa, Umaňa, González, Miller, Díaz - Ruiz, Tejeda, Borges, Bolaňos - Campbell.